(text návrhu najdete zde, přílohy návrh jsou ke stažení zde)
Základem argumentace pro zrušení mimořádného opatření je, že Ministerstvo zdravotnictví nijak
neprokazuje (a nikdy v minulosti tak neučinilo) existenci důvodu, pro který opatření vydává. Mimořádná
opatření lze totiž vydávat, a zasahovat jimi do občanských práv a svobod, pouze za účelem likvidace
epidemie nebo nebezpečí jejího (opětovného) vzniku. Opatření navíc mohou být vydávána jen
v takovém rozsahu, který je s ohledem na aktuální hrozbu dopadu epidemie důvodný z hlediska
vážného ohrožení životů a zdraví. Návrh vychází z toho, že výskyt epidemie ministerstvo nijak
neprokázalo, obsahuje navíc důkazy o tom, že na území ČR ke dni vydání opatření žádná epidemie
nebyla (a ani nyní není) a neexistuje žádný důvod se domnívat, že by snad měla propuknout.
Kromě toho dále upozorňujeme na to, že Ministerstvo zdravotnictví nikdy neprokázalo, že by na území
ČR existoval stav epidemie, který by odůvodnil přijímání jakýchkoliv z dosud přijatých opatření.
Předložili jsme soudu důkazy o tom, že tvrzení o extrémním přetížení zdravotního systému je minimálně
pochybné. Z dokumentů získaných od zdravotních pojišťoven na základě zákona o svobodném přístupu
k informacím, která má od nás soud k dispozici, vyplývá, že z celkového počtu proplacených případů
vyžadujících intenzivní péči bylo v roce 2020 těch s diagnózou Covid-19 pouze 4%! Obdobné informace
poskytly jednotlivé nemocnice, které potvrdily, že zaplněnost jednotek intenzivní péče je za poslední
čtyři roky v zásadě stejná. Přitom právě zahlcení nemocnic je dlouhodobě hlavním argumentem
ministerstva pro vydávání opatření, který soud dosud zcela nekriticky přijímal. A to skutečně bez
jakéhokoliv, byť i jen formálního, důkazu. Tím Nejvyšší správní soud fakticky setrvale připouští, aby
jedna strana sporu (navíc orgán výkonné moci) neplnila svou tzv. důkazní povinnost. Obecně totiž platí,
že soudy mohou k tvrzením stran přihlížet pouze v případě, že jde o tvrzení mezi stranami nesporná
nebo jsou podložena důkazem (v daném případě neplatí ani jedna z těchto podmínek). Z naší strany
jsme předložili mnoho důkazů, které zcela vyvracejí lživá tvrzení ministerstva.
Namítáme, že stav epidemie nelze hodnotit podle počtu pozitivních PCR testů, neboť tyto testy nedávají
odpověď na to, zda pozitivně testovaná osoba je infekční nebo nemocná. PCR test vyjadřuje pouze
informaci o tom, že v těle testované osoby se nachází předem definovaný fragment RNA. To může být
také pouze část buněčného obalu. Nelze ani určit, v jakém množství se tam tyto fragmenty vyskytují.
Počet pozitivně testovaných osob je tak zcela zavádějící a nemá žádnou výpovědní hodnotu. Na
základě těchto údajů tudíž nelze rozhodovat o tom, zda je či není epidemie. Předložili jsme soudu
písemná vyjádření několika krajských hygienických stanic, která zcela totožně potvrzují, že za epidemii
lze považovat pouze stav, kdy počet nemocných (tedy nikoliv nakažených, natož pak pozitivně
testovaných) osob překročí určitou hranici. Jak bylo soudu opakovaně prokázáno z naší strany i řadou
kolegů, pozitivně testovaná osoba nerovná se osoba nemocná. Počet skutečně nemocných
onemocněním Covid-19 nikdo nikdy nesledoval, minimálně takový údaj nebyl soudu nikdy předložen.
Ministerstvo tak nemůže tvrdit, že existuje nějaký stav epidemie, neboť vůbec netuší, kolik nemocných
na 100 tis. obyvatel vůbec kdy na území ČR bylo.
Namítáme, že počet osob zemřelých v souvislosti s výskytem onemocnění Covid-19 je zjevně
nadsazený. Jednak to potvrdil sám bývalý ministr zdravotnictví Jan Blatný a jednak, součtem všech
případů proplacených hospitalizací na JIP s diagnózou Covid-19 (z informace poskytnuté přímo
zdravotními pojišťovnami), které zdravotní pojišťovny proplatily, se dostáváme k číslu 30 tis. Z toho
vyplývá, že zemřít by musel každý člověk, který se s covidem na JIP dostal, což je evidentní nesmysl.
Po soudu požadujeme, aby ministerstvu uložil, aby své další „zásadní“ tvrzení o počtu zemřelých na
Covid-19 prokázalo.
Snažíme se soud přesvědčit, aby se vrátil k zásadám právního státu a vyžadoval po ministerstvu, aby
tvrzení, o která opírá mimořádná opatření, řádně prokázalo, neboť pokud stát zasahuje do základních
práv a svobod, tak musí zároveň prokázat, že k takovým zásahům má skutečně důvod. Není možné se
odkazovat na pochybné články v novinách nebo tendenční televizní reportáže. Dosud se soud našimi
námitkami odmítal zabývat, neboť bral stav epidemie, přetížení zdravotnictví, počty zemřelých atd., za
obecně známou skutečnost (tedy takovou skutečnost, kterou není nutné dokazovat) a dokonce i přes
to, že jsme již opakovaně předložili důkazy, které tyto předpoklady soudu vyvracejí. Věříme, že se u
Nejvyššího správního soudu konečně dočkáme objektivního přezkoumání samotné podstaty vydávání
mimořádných opatření, tedy přezkumu skutkového stavu, zda je vůbec dán důvod jakákoli mimořádná
opatření vydávat nebo není. Absencí tohoto přezkumu soud dává výkonné moci ve státě v podstatě
absolutní moc. Rušení mimořádných opatření z důvodu nedostatečného odůvodnění v tomto směru
vůbec nic neřeší, neboť možnost vydávat mimořádná opatření soud ministerstvu ponechává a
ministerstvo tuto možnost zcela bezostyšně využívá.
