Při naší práci vycházíme z následujících hodnot:
1. In dubio pro libertate
Veškerá moc v demokratickém právním státě vychází z lidu. Každý jednotlivec musí mít právo do řízení státu promluvit. Státní orgány jsou prostředkem lidu k řízení státu, nikoli řízení svých občanů. V demokratickém právním státě musí platit, že stát do individuálních práv a svobod svých občanů zasahuje co nejméně a pokud již k zásahu musí přistoupit, tak jedině na základě předem stanovených pravidel, nikdy ne svévolně. Dokonce ani v krizových situacích nelze do individuálních práv a svobod zasahovat bez jasného zákonného zmocnění. Pokud si státní moc není jistá, zda jí zákon zasáhnout umožňuje, je povinna použít uvedenou zásadu a nezasáhnout. Je absolutně vyloučeno do individuálních práv a svobod zasahovat a teprve následně hledat zákonné zmocnění, případně jej dotvářet.
2. Ochrana lidské důstojnosti
Svoboda, důstojnost a práva každého člověka tvoří prazáklad Listiny základních práv a svobod, stejně jako všech mezinárodních lidskoprávních úmluv. Přesto je lidská důstojnost velice relativní pojem. Bohužel, soudy v období koronakrize vykládaly tento pojem velmi úzce. Dlouhodobě neuznávají základní pravidlo – lidská důstojnost je natolik individuální hodnotou pro každého člověka, že jediný, kdo je oprávněn ji definovat, je každý z nás ve vztahu sám k sobě. Soudy musí tento výklad akceptovat. Žádné obecné měřítko veřejné lidské důstojnosti neexistuje. Co se někomu může jevit jako přirozené, pro jiného může být nedůstojné. Ochrana vlastního pojetí své důstojnosti pak vypovídá o stavu společnosti i o kvalitě státu a respektu k občanům.
3. Ochrana soukromí
Soukromí člověka je jednou z nejzásadnějších hodnot humanity. Zasahovat do něj lze pouze za zcela výjimečných okolností a vždy jen odůvodněně a na základě zcela jasných a předem stanovených pravidel. Každému musí být dána možnost zásahům do svého soukromí bránit a soudy musí každému před neodůvodněným zásahem poskytnout účinnou ochranu. Je třeba vybudovat všeobecné právní povědomí o tom, že by si měl každý své soukromí chránit a každému narušení svého soukromí se aktivně bránit. Není možné připustit, aby státní moc do soukromí svých občanů zasahovala jen na základě domnělých hrozeb a bez jasného kauzálního zdůvodnění každého takového zásahu. Není možné soukromí jednotlivce porušovat pro blaho společnosti. Jako základní lidské právo jednotlivce musí mít přednost před právy společnosti jako celku.
4. Soudní ochrana
Současný soudní systém není schopen dostatečně účinně poskytovat ochranu základním právům a svobodám občanů státu. V demokratickém právním státě nelze akceptovat zasahování státní moci do základních lidských práva a svobod nemalé části občanů, aniž by zákonnost takových zásahů v reálném čase soud přezkoumal a v případě nezákonného zásahu poskytl účinnou ochranu. Je zcela nezbytné reformovat systém soudní moci tak, aby zvýšila svou nezávislost na moci výkonné, a aby i v ní byl zaveden prvek osobní odpovědnosti. Ztratí-li soudní moc v naší zemi důvěru občanů, ztratíme naději na udržení demokratického právního státu.
